mmmPamatujete si ty krásné, teplé, prosluněné dny, které nám na počátku března všem přinesly iluzi nadcházejícího jara? I my se jimi nechali strhnout a pod záminkou lepšího sehrání týmu, který - přiznejme si to - byl tehdy ještě v plenkách, ač již tehdy nosil ideální make-up, jsme se dohodli na pořádně praštěné společné akci. To bylo tak.
mmmMezi mnou a Vrečkou padla věta; ta, která nás provází každým rokem, na jaře pak obzvláště. Já bych jela na vodu.
mmmA koho s sebou vezmeme? Tak pojedeme s make-upem, ne? To je hloupé, vždyť je nás pět. Tak ještě někoho přibereme, uvidíme, to se nějak vyřeší. Ok! Po obepsání týmu vyšlo najevo, že akci "pozítří voda" všichni bezvýhradně podporují, ač vinou zákeřné nemoci, která skolila Vojtu, se mohou zúčastnit pouze 4/5 týmu. Smutné, ale alespoň to vyřešilo problém se sudostí.
mmmVelkému pátku předchází Zelený čtvrtek; a Zelený čtvrtek znamená zelené pivo! Dohodli jsme se tedy, že předskokanem páteční zábavy bude ještě nějaká ta přípravná session, to jest luštění minulých ročníků Matrixu. To jsme, v počtu čtyř plus detašovaný Vojta, směřovali do restaurace Zlatá Kovadlina v Holešovicích. Počáteční nezdar při hledání místa, kam bychom složili hlavy, pádla, čluny, kytaru, pumpu, batohy, jakož i jiné součásti výbavy, jsme obratem zažehnali a již nic nebránilo tomu, abychom si objednali dobrou večeři a hlavně očekávaný zelený mok. K šifrám jsme se, jak si jistě dokážete představit, při takovém družení vlastně ani nedostali; zato se nám podařilo sehnat E, jehož absence by znamenala úbytek kvality zábavy nadcházejícího dne. Co prosím? Ale ne, samozřejmě, že mám na mysli strunu! Tu nám po předchozí domluvě až pod nos obětavě přinesl kamarád Jack.
mmmS vidinou z větší části probdělé noci jsme se kolem jedenácté hodiny večerní rozhodli přestěhovat do dočasného útočiště, totiž k Vrečce. Zvolené sloveso vskutku není příliš nadsazené, když uvážíte veškerou bagáž, kterou jsme přes celou Prahu přepravovali. Také jsme to na Nádraží Holešovice jak se sluší a patří zdokumentovali.
mmmU Vrečky jsme se konečně virtuálně spojili s Vojtou a jali se lámat šifry z let minulých. Tato činnost nám vydržela zhruba do čtyř do rána; časový interval luštění byl poměrně pevně udán okamžikem, v němž množství dostupných poživatin kleslo na nulu.
mmmDruhý den ráno jsme vstali opravdu časně, jak jsme si večer před tím bláhově slíbili; Zdeněk byl tak nedočkavý, že se již v šest ráno začal v posteli převalovat, v půl sedmé si natáhl kalhoty a začal reptat, jaktože ještě nikdo nevstal. Nezbývalo nám, než se podle něj zařídit. Sbalili jsme tedy všechny saky paky a vydali se do blízkého Alberta pro proviant. Jaké bylo naše překvapení, když nákup surovin dostačujících pro opravdu královskou hostinu stál rovných a pouhých 280 korun! Ze samé radosti jsme na pokladně nechali beránka ke snídani; tento omyl jsme ale obratem napravili a pak již chvátali na vlak. Na nádraží bylo na konzumaci zmíněného beránka dost času; také jsme si zazpívali a vyjádřili všeobecné přání, aby ten den nepršelo. Již od rána se na obloze totiž líně převalovaly těžké tlusté mraky a teplota nevystoupila do druhé dekády.
mmmVe vlaku jsme se domluvili se zprvu nevlídně vyhlížejícími spolucestujícími, zda bychom mohli zpívat; vyklubali se z nich nakonec lidé ne-li přímo milí, tedy alespoň trpěliví a shovívaví. Ke zpěvu jsme rovněž přizvali mladou dvojici Ferdu a dívku (?), kteří v nástupním prostoru vlaku vypadali poněkud opuštěně. Připočtěme ještě množství vtipů, které padly na Thomasovu adresu, a je vidno, že cesta opravdu rychle uběhla.
mmmNa nádraží v Týnci - neboť jsme po předchozí domluvě plánovali zdolat řeku Sázavu, což jsem ještě nezmínila - jsme okamžitě zmerčili druhou vodáckou partu. Hned jsme je odhadli; ti jedou jistě s BiSportem! Pojďme, pojďme, přece nás nepředběhnou, to by byla ostuda! Na břehu pod mostem jsme nafoukli oba naše dopravní prostředky, Pálavu i hrůzný člun, který k podobným kratochvílím jistě nebyl určen. Vodáckou partu jsme vzali na milost, neboť se ukázalo, že její součástí je i Zdeňkův někdejší spolužák z FJFI. Proti trudnomyslnosti jsme si zahráli s nafukovacím míčem, Thomase překřtili na PocaThomase, zdokumentovali slavný začátek a vyrazili na vodu. Fakt, že se Zdeňkem jsme se ujali Helia, onoho nešťastného člunu, vyvážila skutečnost, že jediným naším zavazadlem (mohu-li tohoto neživého označení použít) byl PocaThomas na přídi, zbytku se ujala posádka Vrečky s Martinem. Cestou jsme si povídali, hráli na kytaru, smáli se a navzdory zimě čas příjemně ubíhal. Dovolili jsme si i sjet pár vodnatějších jezů, z nichž některé máme též zdokumentovány (mimojiné ten, na němž nás před třemi lety natáčela ochotná paní).
mmmOběd jsme stále odkládali, neboť druhá vodácká parta nás lákala do údajně nezapomenutelné hospody v Kamenném Přívozu. Do té doby jsme přestáli ještě několik dramatických situací; na jezech jsme se všichni slušně namočili, začalo drobně, ale velmi nepříjemně pršet, ale prim hrál Zdeněk, který si u zlomeného kajaku při nastupování do lodě přivodil samocvak. Bylo mi ho opravdu líto, ježto zima byla neskutečná a z něj crčelo jako ze sázavského vodníka. Urychleně jsme tedy dojeli těch posledních pár set metrů, čluny ponechali na břehu řeky, zhodnotili ztráty (to přivodilo smutek Vrečce, když zjistila, že během svého převrácení se Zdeňkovi podařilo na přídi pečlivě přivázanému PocaThomasovi urazit ouško zvící několika milimetrů) a mokří a promrzlí docapkali do hospody. Okamžitě nás zalilo teplo, radost a nová energie, když jsme zjistili, že místním voda a bláto na zemi vůbec nevadí, že si své svršky můžeme rozvěsit po celé místnosti a v neposlední řadě že mají polévku za patnáct a obrovskou porci guláše asi za šedesát. Všichni jsme se tedy naložili, co to šlo, načež jsme výpravu zhodnotili jako velice povedenou, usoudili, že dále již nepojedeme (ač bylo teprve asi 15 h), vytáhli místní Dostihy a sázky a následující čtyři hodiny takto propařili. V sedm večer jsme, již poněkud unavení a pocuchaní, sbalili lodě, zaplatili nevelký účet za velikou hromadu jídla a pití, které jsme v hospodě zkonzumovali, a vyrazili na autobus domů. Domů, to jest zpět k Vrečce, kde jsme oproti původnímu plánu znovu všichni zakotvili. Po cestě jsme hráli kontakt - vděčná to hra - a rozvíjeli úvahy na téma "Jak vzniklo označení výtahů pater noster?" (Vyhrála teorie "mnoho pater - no stair".)
mmmVečerní program sestával z trochy hraní a zpěvu, hygieny, konzumace, hraní sofistikovaných počítačových her. Toto všechno završil hlavní bod programu - asi ve tři hodiny ráno kdosi prohlásil: "A teď se podíváme na Hvězdné války!" Vybrali jsme díl třetí, nalezli všichni do jedné postele (ouha) a film si pustili. Byli jsme již opravdu unavení, takže hloupé hlášky z nás létaly hlava nehlava; korunu tomu nasadil Zdeněk, když na konci celou situaci zhodnotil slovy: "Takže ta Padmé Amidala vlastně jako spáchala sebevraždu porodem, žejo?" Celý večer jsme zakončili nenásilnou intelektuální rozpravou o řecké dějepravě a pak se nad úsvitem vydali spát.
mmmMezi mnou a Vrečkou padla věta; ta, která nás provází každým rokem, na jaře pak obzvláště. Já bych jela na vodu.
mmmA koho s sebou vezmeme? Tak pojedeme s make-upem, ne? To je hloupé, vždyť je nás pět. Tak ještě někoho přibereme, uvidíme, to se nějak vyřeší. Ok! Po obepsání týmu vyšlo najevo, že akci "pozítří voda" všichni bezvýhradně podporují, ač vinou zákeřné nemoci, která skolila Vojtu, se mohou zúčastnit pouze 4/5 týmu. Smutné, ale alespoň to vyřešilo problém se sudostí.
mmmVelkému pátku předchází Zelený čtvrtek; a Zelený čtvrtek znamená zelené pivo! Dohodli jsme se tedy, že předskokanem páteční zábavy bude ještě nějaká ta přípravná session, to jest luštění minulých ročníků Matrixu. To jsme, v počtu čtyř plus detašovaný Vojta, směřovali do restaurace Zlatá Kovadlina v Holešovicích. Počáteční nezdar při hledání místa, kam bychom složili hlavy, pádla, čluny, kytaru, pumpu, batohy, jakož i jiné součásti výbavy, jsme obratem zažehnali a již nic nebránilo tomu, abychom si objednali dobrou večeři a hlavně očekávaný zelený mok. K šifrám jsme se, jak si jistě dokážete představit, při takovém družení vlastně ani nedostali; zato se nám podařilo sehnat E, jehož absence by znamenala úbytek kvality zábavy nadcházejícího dne. Co prosím? Ale ne, samozřejmě, že mám na mysli strunu! Tu nám po předchozí domluvě až pod nos obětavě přinesl kamarád Jack.
mmmS vidinou z větší části probdělé noci jsme se kolem jedenácté hodiny večerní rozhodli přestěhovat do dočasného útočiště, totiž k Vrečce. Zvolené sloveso vskutku není příliš nadsazené, když uvážíte veškerou bagáž, kterou jsme přes celou Prahu přepravovali. Také jsme to na Nádraží Holešovice jak se sluší a patří zdokumentovali.
mmmU Vrečky jsme se konečně virtuálně spojili s Vojtou a jali se lámat šifry z let minulých. Tato činnost nám vydržela zhruba do čtyř do rána; časový interval luštění byl poměrně pevně udán okamžikem, v němž množství dostupných poživatin kleslo na nulu.
mmmDruhý den ráno jsme vstali opravdu časně, jak jsme si večer před tím bláhově slíbili; Zdeněk byl tak nedočkavý, že se již v šest ráno začal v posteli převalovat, v půl sedmé si natáhl kalhoty a začal reptat, jaktože ještě nikdo nevstal. Nezbývalo nám, než se podle něj zařídit. Sbalili jsme tedy všechny saky paky a vydali se do blízkého Alberta pro proviant. Jaké bylo naše překvapení, když nákup surovin dostačujících pro opravdu královskou hostinu stál rovných a pouhých 280 korun! Ze samé radosti jsme na pokladně nechali beránka ke snídani; tento omyl jsme ale obratem napravili a pak již chvátali na vlak. Na nádraží bylo na konzumaci zmíněného beránka dost času; také jsme si zazpívali a vyjádřili všeobecné přání, aby ten den nepršelo. Již od rána se na obloze totiž líně převalovaly těžké tlusté mraky a teplota nevystoupila do druhé dekády.
mmmVe vlaku jsme se domluvili se zprvu nevlídně vyhlížejícími spolucestujícími, zda bychom mohli zpívat; vyklubali se z nich nakonec lidé ne-li přímo milí, tedy alespoň trpěliví a shovívaví. Ke zpěvu jsme rovněž přizvali mladou dvojici Ferdu a dívku (?), kteří v nástupním prostoru vlaku vypadali poněkud opuštěně. Připočtěme ještě množství vtipů, které padly na Thomasovu adresu, a je vidno, že cesta opravdu rychle uběhla.
mmmNa nádraží v Týnci - neboť jsme po předchozí domluvě plánovali zdolat řeku Sázavu, což jsem ještě nezmínila - jsme okamžitě zmerčili druhou vodáckou partu. Hned jsme je odhadli; ti jedou jistě s BiSportem! Pojďme, pojďme, přece nás nepředběhnou, to by byla ostuda! Na břehu pod mostem jsme nafoukli oba naše dopravní prostředky, Pálavu i hrůzný člun, který k podobným kratochvílím jistě nebyl určen. Vodáckou partu jsme vzali na milost, neboť se ukázalo, že její součástí je i Zdeňkův někdejší spolužák z FJFI. Proti trudnomyslnosti jsme si zahráli s nafukovacím míčem, Thomase překřtili na PocaThomase, zdokumentovali slavný začátek a vyrazili na vodu. Fakt, že se Zdeňkem jsme se ujali Helia, onoho nešťastného člunu, vyvážila skutečnost, že jediným naším zavazadlem (mohu-li tohoto neživého označení použít) byl PocaThomas na přídi, zbytku se ujala posádka Vrečky s Martinem. Cestou jsme si povídali, hráli na kytaru, smáli se a navzdory zimě čas příjemně ubíhal. Dovolili jsme si i sjet pár vodnatějších jezů, z nichž některé máme též zdokumentovány (mimojiné ten, na němž nás před třemi lety natáčela ochotná paní).
mmmOběd jsme stále odkládali, neboť druhá vodácká parta nás lákala do údajně nezapomenutelné hospody v Kamenném Přívozu. Do té doby jsme přestáli ještě několik dramatických situací; na jezech jsme se všichni slušně namočili, začalo drobně, ale velmi nepříjemně pršet, ale prim hrál Zdeněk, který si u zlomeného kajaku při nastupování do lodě přivodil samocvak. Bylo mi ho opravdu líto, ježto zima byla neskutečná a z něj crčelo jako ze sázavského vodníka. Urychleně jsme tedy dojeli těch posledních pár set metrů, čluny ponechali na břehu řeky, zhodnotili ztráty (to přivodilo smutek Vrečce, když zjistila, že během svého převrácení se Zdeňkovi podařilo na přídi pečlivě přivázanému PocaThomasovi urazit ouško zvící několika milimetrů) a mokří a promrzlí docapkali do hospody. Okamžitě nás zalilo teplo, radost a nová energie, když jsme zjistili, že místním voda a bláto na zemi vůbec nevadí, že si své svršky můžeme rozvěsit po celé místnosti a v neposlední řadě že mají polévku za patnáct a obrovskou porci guláše asi za šedesát. Všichni jsme se tedy naložili, co to šlo, načež jsme výpravu zhodnotili jako velice povedenou, usoudili, že dále již nepojedeme (ač bylo teprve asi 15 h), vytáhli místní Dostihy a sázky a následující čtyři hodiny takto propařili. V sedm večer jsme, již poněkud unavení a pocuchaní, sbalili lodě, zaplatili nevelký účet za velikou hromadu jídla a pití, které jsme v hospodě zkonzumovali, a vyrazili na autobus domů. Domů, to jest zpět k Vrečce, kde jsme oproti původnímu plánu znovu všichni zakotvili. Po cestě jsme hráli kontakt - vděčná to hra - a rozvíjeli úvahy na téma "Jak vzniklo označení výtahů pater noster?" (Vyhrála teorie "mnoho pater - no stair".)
mmmVečerní program sestával z trochy hraní a zpěvu, hygieny, konzumace, hraní sofistikovaných počítačových her. Toto všechno završil hlavní bod programu - asi ve tři hodiny ráno kdosi prohlásil: "A teď se podíváme na Hvězdné války!" Vybrali jsme díl třetí, nalezli všichni do jedné postele (ouha) a film si pustili. Byli jsme již opravdu unavení, takže hloupé hlášky z nás létaly hlava nehlava; korunu tomu nasadil Zdeněk, když na konci celou situaci zhodnotil slovy: "Takže ta Padmé Amidala vlastně jako spáchala sebevraždu porodem, žejo?" Celý večer jsme zakončili nenásilnou intelektuální rozpravou o řecké dějepravě a pak se nad úsvitem vydali spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat