Po nepříliš vydařené Bedně jsme se rozhodli oblažit naší soutěživostí další Pražskou šifrovačku, tentokráte ne tak legendární a podle některých jednodušší, ale o to zábavnější Po škole.
Tentokráte nebylo jednoduché ani začít, místo startu se skrývalo v poněkud zmatené cestě neznámého orga po Praze. A jelikož jsem tak nějak chybil sleduje orgovy pohyby prstem na mapě naší milované MHD, přišla mi šifra netriviální. O to větší bylo mé překvapení, když Vojta jako vždy šifru vyřešil a sdělil ostatku týmu (i tentokrát bez Zdeňka), že je to na Suchdole.
V předvečer šifrovačky nám totiž Zdeněk poněkud stroze, ale o to výstižněji sdělil, že nemůže. Vojta obratem povolal do zbraně svého bratra, který tým doplnil.
Naše cesta na místo startu mohla skončit podobně jako orgova, neboť jediný, kdo nepochopil, kde se nachází naše sraziště jsem byl já jako ten, kdo ho určil. Ale nakonec jsme do Suchdola dorazili včas a zdárně.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jako první stanoviště pro nás orgové připravili celý dětský den! Na mnoha stanovištích se soutěžilo v mnoha disciplínách, od fyzicky zničujících (maraton v pytlích, který přítomná orgyně vymyslela "aby si pánové užili") až po technicky náročné (hod něčeho někam). Za splnění úkoli dostal člověk písmenko hesla, ale bez jakéhokoli určení pořadí. Nakonec jsme všechna písmenka zdárně vysoutěžili, ale sestavení hesla se ukázalo být poněkud složité. Nakonec porazila lidský mozek výpočetní technika, která vyplivla heslo trapně rychle. No co, šli jsme na dvojku a ještě nebyla tma!
Na dvojce jsme mimo šifry vedoucí na 3. stanoviště dostali ještě zkratku na 7ku, která vypadala zrádně. 2. šifra byla poměrně přímočará, jenom jsme se hodně nazkoušeli... 3ka byla triviální, a tak nás Vrečka přemluvila, abychom věnovali čtvrthodinku zamyšlení zkratce. A ona povolila! Byla to opravdu krásná šifra, orgové, krásná! A šlo se na sedmičku... (a bylo ještě pološero). Poznamenejme, že jde o rekord, neboť slovutný make-up stanul nejdále na 6. stanovišti Matrixu!
7ka na Suchdolském náměstí byla grafická, a tedy se nelíbila. Seděli jsme nad ní, pozorovali přicházející týmy, které prošly všechna stanoviště před tím, a vrtěli hlavou. Nakonec se Hřibka vydala pro nápovědu do centra, Vrečka s Ondrou si lámali hlavy - a já s Vojtou jsme si házeli ufem proti trudomyslnosti a zimě. Po nápovědě šifra vydala své tajemství, a šlo se dál, ovšem o nějakých 20 míst hlouběji ve startovním poli. To bylo někdy po půlnoci.
8ka byla češtinská, a grafika se skrývala tam, kde jsme ji nečekali. Ještě že tu Vrečku máme! Další šifra nám ale unikala, takže jsme se rozhodli využít možnosti přeskočit stanoviště a šli dál. Tedy dál šel jenom Vojta, který se hrdinně vydal pro další šifru, neboť zbytku se jaksi nechtělo zpod spacáku a pláštěnky do jitřní zimy. Ona další šifra šla celkem rychle, a tak jsme se někdy kolem východu slunce vydali na cestu pro zahřátí, do opravdu velkého kopce.
Na kopci jsme dostali pohádku o vodnících, kerá také vzdorovala. Pro nápovědu se vydal Vojta, záhy telefonoval cosi o skrytém fyzikovi. A že tam byl! Tak očividné, a přece schované... hezké! Cestou dál jsme se posilnili v otevřivším Albertu, kde jsme do týmu zakoupili celou Marlenku, kterou jsme také řádně ztrestali. Naštěstí i moje obavy o stabilitu našich lačných žaludků obohacených o čtvrt kila Marleky byly liché. Dál jsme dorazili zhruba v 7.
Umístění další šifry "cedule" znělo nepříliš nápaditě. Když jsem došli na místo a ani po 5ti minutách nenašli obálku, začalo to být pochybné. A opravdu, šifra totiž byla na ceduli! Byli jsme ale opravdu unavení, takže jsme si nevšimli geniality stanoviště. Bylo opravdu skvělé! A alespoň se část týmu prospala... Každopádně jsme na to nakonec přišli dole pod kopcem u nápovědy, a já jako člověk s mapou jsem namapoval postup k dalšímu stanovišti. Byl jsem asi unavený, takže jsme šli po opravdu, opravdu hnusné silnici, a pak navíc špatně odbočili, takže jsme úplně nevěděli, kde jsme (pluralis majestatikus). Nakonec jsem zjistil, že jsme šli prosím po asfaltové cestě, v reálu zvící se šíře 40cm a s povrchem z jehičí. Naše poslední stanoviště jsme nakonec našli.
Skončili jsme na geniálním stanovišti pištícím po lese. Bylo to opravdu hezké! Pískající kůly byly originální a záhadné, nakonec se však podvolily našemu intelektu. Škoda, že řešení jsme dostali asi 5 minut po konci hry...
Poprvé jsme se rozhodli navštívit i slavnostní zakončení. Nebylo to daleko, v podstatě přes ulici, ale mapu jsem měl v ruce opět já. Když jsme se pak zastavili o ulici níž přesně na opačném konci, vzal to do rukou konečně někdo jiný a školu jsme nalezli, byť o něco později.
Tak jsme poprvé zakusili atmosféru slavnostního konce hry. Šlo o atmosféru uzavřené místnosti, kde se nachází asi 100 lidí, kteří si po 24 hodinách námahy sundali pohorky. Vduch by se dal krájet. Inu, alespoň to nešlo všechno jenom na mě. Dozvěděli jsme se, jak se to vlastně řešilo, co všechno jsme zhaluzili a jaká byla pointa tohoto vskutku ďábelského ročníku. Geniální to bylo! Bohužel jsme na to nepřišli, ale i jenom to poslouchat nás královsky pobavilo.
Celkově se mně osobně, ale myslím, že i celému týmu, hra ohromně líbila. Konečně nezbyla z make-upu pouze troska, ale trochu větší troska, a i to luštění nám šlo. Šifry krásné, hravé, originální. A ani jsme se nenamočili! Za rok snad znova!
pátek 1. června 2012
pondělí 23. dubna 2012
Matrix university očima zelenáčů
Inu, naše první opravdová šifrovačka! Krátce po vzniku našeho týmu jsme se zúčastnili Sendviče, což je spíš takové to domácí luštění, takže Matrix byla opravdová premiéra.
Příprava se sestávala z pročtení některých reportáží z let minulých (děkujeme, byli jsme o něco připravenější) a několika dalších akcí, o kterých se zde zajisté časem dočtete. Jedním z důvodů, proč píšu tuhle reportáž, je, že jsem četl (tedy metodou Monte Carlo nalezl) pouze reportáže týmů profláklých borců. Tohle je tedy reportáž z Matrixu viděného očima lidí, kteří vidí šifrovačku poprvé v životě.
Srazili jsme se na Srazišti poměrně šťastně; jediný, kdo měl s hledáním zbytku týmu sebemenší problém, jsem byl já. Úvodní akce byla velmi zdařilá, příště by si orgové možná mohli sehnat trošičku větší kombo, ale bylo to v pohodě. Proslov věcný a velmi stručný, možná až moc, jsem zvyklý na přemrštěnou organizaci. Způsob Máte obálky, jděte! byl super uvedením našich myslí do správného stavu. Pak přišlo otevření obálek a dumání. Nemá ten text náhodou 81 písmen? Má - co když ho napíšeme do tabulky? Vyjdou zriceniny, krása! A na mapě jsou i tam, kde by být neměly - jdeme tam!
Pochod byl předčasně ukončen oržkou u roztylského metra, jež nám vtiskla lísteček s nápovědou. Tedy "nápovědou". Poslušně jsme usedli a začali luštit, z čehož nebylo vůbec nic, takže jsme se dva vylosovaní členové týmu, má maličkost s Hřibkou, zvedli a šli najít azimutu cíl. "Další kopie tohoto stanoviště se nachází ..." či tak něco. Zde jsme azimuťák vzdali s tím, že to bude totéž, jako když vyluštíme šifru. Zpětně jsme zkoordinovali postup a vyrazili posbírat zbytek šifer s tím, že my obejdeme ještě ty dvě zříceniny, co jsou v mapě navíc.
Na první zřícenině se nalézalo číhátko, zvané v lepších rodinách posed (tohoto názvu se budu nadále držet, byv si vědom čtenářova úzu). Nikde nic, papírek, cokoli. Tak jsme si vylezli na posed a dali se do luštění s tím, že tam je vlastně hezky. Jaké bylo překvapení ostatních spoluluštitelských týmů, když zjistily, že nejsme orgové, že jim nedáme ani kousek čokolády, natožpak další šifru, a že tu vlastně nic není... Po chvíli nám to začalo být hloupé, tedy jsme vyrazili ke druhé falešné zřícenině, kde byl opět posed, tentokráte s výsměšnou poznámkou, a na sraziště na jižní, tentokrát opravdové, zřícenině. Záhy tam dorazila i větší polovina našeho týmu, která mezitím posbírala zbytek šifer a jednu za pochodu vyluštila. (Papírek, který za heslo dostali od zadávajícího doktoranda, byl demoralizujícně mrnavý. Člověk by po té námaze čekal trochu víc. Ale chválím orgy za trochu té zelené barvy!) Luštění všech šifer jsme se pak houfně věnovali in situ, nezaleknuvše se ani svěžího jarního deštíku. Padla vyhlídka. Nakonec jsme ustoupili (vlastně postoupili směrem vzad) na tu louku zelenou, kdeže došlo na večeři a trochu toho luštění. Padl pramen. Posilněni pečenými žebry jsme naplánovali další postup lesem, už za tmy, a přečetli si SMS od orgů s umístěním dalšího stanoviště. Měli jsme celkem 3 vyluštěné dílčí šifry a naopak jsme neměli ponětí, co dělat se souřadnicemi z papírků a azimuťáků. Já osobně bych na sudoku asi nepřišel, ale orgové, je to dost geniální! Psala se desátá hodina večerní.
Arogantního tygra jsme si vyzvedli po krátké a krásné vycházce lesem a Kunraticemi. Cestou se shlukující dav nebyl právě správný, ale ještě se to dalo. Pro nápovědu jsme došli asi po 5ti minutách zírání na sloupce souřadnic. Když jsme došli k Šeberáku, uviděli jsme dav luštitelů a frontu na nápovědu delší než na pánský záchod na FELu u bufetu po přednášce. Tehdy nastalo dost silné rozčarování, neboť dav tam byl přímo odpuzující. Rozmýšleli jsme se dokonc,e jestli nejít vycházkou jen tak rovnou na Závist (kde bylo vzhledem k rozložení mapy a tématu hry stanoviště úplně ložené, a kde je navíc krásně). Nakonec jsme ukořistili fotku nápovědy a odebrali se dále ulicí pod přechodovou lampu, kdeže jsme zabrali celý chodník karimatkami, v dámských případech spacáky, a dali se do luštění. Hrozně super šifra, pouze jsem osobně měl trochu poetičtější představu o tom, která část lopatky by se dala nazvat ženskou. Z omylu mě vyvedla lopatka, kterou nelze špatně interpretovat. Z M jsme udělali šipku nahoru, z O tečku, ale došli jsme na správné místo. Půlnoc odbila, lampy svítily.
Pak nastalo první hledání zadání (neboť jsme nehledali POSTu ale P.STAnoviste). I tak a i jinde bychom ale všichni rozhodně ocenili velký neonový nápis volající do světa "TADY!". Může to být i naší nezkušeností, kdo ví. Z osobností jsme byli hoteliérem upozorněni na Rickyho, poznali jsme Václava a Jamieho, uhádli hokejistu... Děsivé jsou dopady dalšího postupu luštění, kdy jsme nechali Google, aby našel zbylé dvě fotky. Není to šílené, vyfotím někde webkamerou ve tmě obrázek, poslat ho do Googlu - a ono vám to vyplivne Josef Lada! Následně jsme chvíli zkoušeli, co z jakých dat vypadne, ale jakmile jsme odstranili chybu v numerické jednotce procesoru, byla Kalibárna na světě. Tak dvě hodiny ráno.
K rybníku jsme došli zkratkou (díky vám, Logic Engines, kteří jste se zkratky zalekli), zadání našli opět po chvíli hledání, v budce na břehu se nachali zmást falešnou nápovědou a šli luštit. Obsadili jsme MHD zastávku, v ní přečkali déšť a tak a bušili do šifry zhora i zdola. Nešla. Někdy kolem svítání jsme se rozhodli najít skutečnou nápovědu. Tedy zpět k rybníku, zjistit, kde je opravdu ten jihovýchod... Do vody jsme vyslali prokazatelně k vodě tíhnoucího Zdeňka (viz reportáž z tréninkové akce dále), který si to v plaveckém přáteláku rozdal s konkurencí (vyhrál). Vrátili se prochladlí, po čemž se začala projevovat naše příslovečná praštěnost. A tak se stalo, že jsme všichni kromě Vojty svorně nakráčeli do vody a plavali si nápovědu taky přečíst. Voda byla mokrá a měla tak 2cm. Nutno říct, že nápověda za to stála, s ní byla šifra za 15 min doma. Orgové, prosím, nešlo by použít něco tlustšího než vlasec? Člověk se do toho mohl velmi nepříjemně zamotat, což by v téhle vodě nemuselo být úplně zdravé. Bylo světlo.
Nakráčeli jsme na Cholupický vrch, opět jsme si zabloudili po lese a dostali papír s umístěním další šifry. Byla na tolika místech, že nám z toho až oči přecházely... Tak jsme zahrabali do spacáků, otevřeli sladkosti, vyslali Zdeňka s Vojtou oběhat nápovědy (toto jsme provedli v opačném pořadí, ale pšt!) a lámali si hlavu. A hlavu jsme si lámali až do konce v 10 hodin. Tehdy přišla SMS, že máme být za 20 min ve Vraném nad Vltavou - inu, raději jsme si celou akci zakončili po svém.
Celkové dojmy z Matrixu jsou nevyjádřitelné. Jak bylo uvedeno v úvodu, tohle jsem zažil poprvé a tedy nemohu porovnávat. Každopádně to celé bylo, až na několik momentů rozčarování, úžasné! Náročné! Studené! Super! Mokré! Potrhlé! Střelené! Skvělé! Orgové, asi vás to už nudí, ale ego a ješitnost nemají dost dlouho dost (alespoň u mě): Děkujeme, úžasné!
Zpráva, kterou by si z tohoto měli odnést další lidé, kteří se chtějí zasvětit do tajů šifrovaček jak jinak než vhozením sých tělesných schránek do vody, zní asi takto: Zelená není na překážku, i zelenáči přežijí! Potkáme se za rok!
Příprava se sestávala z pročtení některých reportáží z let minulých (děkujeme, byli jsme o něco připravenější) a několika dalších akcí, o kterých se zde zajisté časem dočtete. Jedním z důvodů, proč píšu tuhle reportáž, je, že jsem četl (tedy metodou Monte Carlo nalezl) pouze reportáže týmů profláklých borců. Tohle je tedy reportáž z Matrixu viděného očima lidí, kteří vidí šifrovačku poprvé v životě.
Srazili jsme se na Srazišti poměrně šťastně; jediný, kdo měl s hledáním zbytku týmu sebemenší problém, jsem byl já. Úvodní akce byla velmi zdařilá, příště by si orgové možná mohli sehnat trošičku větší kombo, ale bylo to v pohodě. Proslov věcný a velmi stručný, možná až moc, jsem zvyklý na přemrštěnou organizaci. Způsob Máte obálky, jděte! byl super uvedením našich myslí do správného stavu. Pak přišlo otevření obálek a dumání. Nemá ten text náhodou 81 písmen? Má - co když ho napíšeme do tabulky? Vyjdou zriceniny, krása! A na mapě jsou i tam, kde by být neměly - jdeme tam!
Pochod byl předčasně ukončen oržkou u roztylského metra, jež nám vtiskla lísteček s nápovědou. Tedy "nápovědou". Poslušně jsme usedli a začali luštit, z čehož nebylo vůbec nic, takže jsme se dva vylosovaní členové týmu, má maličkost s Hřibkou, zvedli a šli najít azimutu cíl. "Další kopie tohoto stanoviště se nachází ..." či tak něco. Zde jsme azimuťák vzdali s tím, že to bude totéž, jako když vyluštíme šifru. Zpětně jsme zkoordinovali postup a vyrazili posbírat zbytek šifer s tím, že my obejdeme ještě ty dvě zříceniny, co jsou v mapě navíc.
Na první zřícenině se nalézalo číhátko, zvané v lepších rodinách posed (tohoto názvu se budu nadále držet, byv si vědom čtenářova úzu). Nikde nic, papírek, cokoli. Tak jsme si vylezli na posed a dali se do luštění s tím, že tam je vlastně hezky. Jaké bylo překvapení ostatních spoluluštitelských týmů, když zjistily, že nejsme orgové, že jim nedáme ani kousek čokolády, natožpak další šifru, a že tu vlastně nic není... Po chvíli nám to začalo být hloupé, tedy jsme vyrazili ke druhé falešné zřícenině, kde byl opět posed, tentokráte s výsměšnou poznámkou, a na sraziště na jižní, tentokrát opravdové, zřícenině. Záhy tam dorazila i větší polovina našeho týmu, která mezitím posbírala zbytek šifer a jednu za pochodu vyluštila. (Papírek, který za heslo dostali od zadávajícího doktoranda, byl demoralizujícně mrnavý. Člověk by po té námaze čekal trochu víc. Ale chválím orgy za trochu té zelené barvy!) Luštění všech šifer jsme se pak houfně věnovali in situ, nezaleknuvše se ani svěžího jarního deštíku. Padla vyhlídka. Nakonec jsme ustoupili (vlastně postoupili směrem vzad) na tu louku zelenou, kdeže došlo na večeři a trochu toho luštění. Padl pramen. Posilněni pečenými žebry jsme naplánovali další postup lesem, už za tmy, a přečetli si SMS od orgů s umístěním dalšího stanoviště. Měli jsme celkem 3 vyluštěné dílčí šifry a naopak jsme neměli ponětí, co dělat se souřadnicemi z papírků a azimuťáků. Já osobně bych na sudoku asi nepřišel, ale orgové, je to dost geniální! Psala se desátá hodina večerní.
Arogantního tygra jsme si vyzvedli po krátké a krásné vycházce lesem a Kunraticemi. Cestou se shlukující dav nebyl právě správný, ale ještě se to dalo. Pro nápovědu jsme došli asi po 5ti minutách zírání na sloupce souřadnic. Když jsme došli k Šeberáku, uviděli jsme dav luštitelů a frontu na nápovědu delší než na pánský záchod na FELu u bufetu po přednášce. Tehdy nastalo dost silné rozčarování, neboť dav tam byl přímo odpuzující. Rozmýšleli jsme se dokonc,e jestli nejít vycházkou jen tak rovnou na Závist (kde bylo vzhledem k rozložení mapy a tématu hry stanoviště úplně ložené, a kde je navíc krásně). Nakonec jsme ukořistili fotku nápovědy a odebrali se dále ulicí pod přechodovou lampu, kdeže jsme zabrali celý chodník karimatkami, v dámských případech spacáky, a dali se do luštění. Hrozně super šifra, pouze jsem osobně měl trochu poetičtější představu o tom, která část lopatky by se dala nazvat ženskou. Z omylu mě vyvedla lopatka, kterou nelze špatně interpretovat. Z M jsme udělali šipku nahoru, z O tečku, ale došli jsme na správné místo. Půlnoc odbila, lampy svítily.Pak nastalo první hledání zadání (neboť jsme nehledali POSTu ale P.STAnoviste). I tak a i jinde bychom ale všichni rozhodně ocenili velký neonový nápis volající do světa "TADY!". Může to být i naší nezkušeností, kdo ví. Z osobností jsme byli hoteliérem upozorněni na Rickyho, poznali jsme Václava a Jamieho, uhádli hokejistu... Děsivé jsou dopady dalšího postupu luštění, kdy jsme nechali Google, aby našel zbylé dvě fotky. Není to šílené, vyfotím někde webkamerou ve tmě obrázek, poslat ho do Googlu - a ono vám to vyplivne Josef Lada! Následně jsme chvíli zkoušeli, co z jakých dat vypadne, ale jakmile jsme odstranili chybu v numerické jednotce procesoru, byla Kalibárna na světě. Tak dvě hodiny ráno.
K rybníku jsme došli zkratkou (díky vám, Logic Engines, kteří jste se zkratky zalekli), zadání našli opět po chvíli hledání, v budce na břehu se nachali zmást falešnou nápovědou a šli luštit. Obsadili jsme MHD zastávku, v ní přečkali déšť a tak a bušili do šifry zhora i zdola. Nešla. Někdy kolem svítání jsme se rozhodli najít skutečnou nápovědu. Tedy zpět k rybníku, zjistit, kde je opravdu ten jihovýchod... Do vody jsme vyslali prokazatelně k vodě tíhnoucího Zdeňka (viz reportáž z tréninkové akce dále), který si to v plaveckém přáteláku rozdal s konkurencí (vyhrál). Vrátili se prochladlí, po čemž se začala projevovat naše příslovečná praštěnost. A tak se stalo, že jsme všichni kromě Vojty svorně nakráčeli do vody a plavali si nápovědu taky přečíst. Voda byla mokrá a měla tak 2cm. Nutno říct, že nápověda za to stála, s ní byla šifra za 15 min doma. Orgové, prosím, nešlo by použít něco tlustšího než vlasec? Člověk se do toho mohl velmi nepříjemně zamotat, což by v téhle vodě nemuselo být úplně zdravé. Bylo světlo.Nakráčeli jsme na Cholupický vrch, opět jsme si zabloudili po lese a dostali papír s umístěním další šifry. Byla na tolika místech, že nám z toho až oči přecházely... Tak jsme zahrabali do spacáků, otevřeli sladkosti, vyslali Zdeňka s Vojtou oběhat nápovědy (toto jsme provedli v opačném pořadí, ale pšt!) a lámali si hlavu. A hlavu jsme si lámali až do konce v 10 hodin. Tehdy přišla SMS, že máme být za 20 min ve Vraném nad Vltavou - inu, raději jsme si celou akci zakončili po svém.
Celkové dojmy z Matrixu jsou nevyjádřitelné. Jak bylo uvedeno v úvodu, tohle jsem zažil poprvé a tedy nemohu porovnávat. Každopádně to celé bylo, až na několik momentů rozčarování, úžasné! Náročné! Studené! Super! Mokré! Potrhlé! Střelené! Skvělé! Orgové, asi vás to už nudí, ale ego a ješitnost nemají dost dlouho dost (alespoň u mě): Děkujeme, úžasné!
Zpráva, kterou by si z tohoto měli odnést další lidé, kteří se chtějí zasvětit do tajů šifrovaček jak jinak než vhozením sých tělesných schránek do vody, zní asi takto: Zelená není na překážku, i zelenáči přežijí! Potkáme se za rok!
neděle 8. dubna 2012
Voděodolný make-up
mmmPamatujete si ty krásné, teplé, prosluněné dny, které nám na počátku března všem přinesly iluzi nadcházejícího jara? I my se jimi nechali strhnout a pod záminkou lepšího sehrání týmu, který - přiznejme si to - byl tehdy ještě v plenkách, ač již tehdy nosil ideální make-up, jsme se dohodli na pořádně praštěné společné akci. To bylo tak.
mmmMezi mnou a Vrečkou padla věta; ta, která nás provází každým rokem, na jaře pak obzvláště. Já bych jela na vodu.
mmmA koho s sebou vezmeme? Tak pojedeme s make-upem, ne? To je hloupé, vždyť je nás pět. Tak ještě někoho přibereme, uvidíme, to se nějak vyřeší. Ok! Po obepsání týmu vyšlo najevo, že akci "pozítří voda" všichni bezvýhradně podporují, ač vinou zákeřné nemoci, která skolila Vojtu, se mohou zúčastnit pouze 4/5 týmu. Smutné, ale alespoň to vyřešilo problém se sudostí.
mmmVelkému pátku předchází Zelený čtvrtek; a Zelený čtvrtek znamená zelené pivo! Dohodli jsme se tedy, že předskokanem páteční zábavy bude ještě nějaká ta přípravná session, to jest luštění minulých ročníků Matrixu. To jsme, v počtu čtyř plus detašovaný Vojta, směřovali do restaurace Zlatá Kovadlina v Holešovicích. Počáteční nezdar při hledání místa, kam bychom složili hlavy, pádla, čluny, kytaru, pumpu, batohy, jakož i jiné součásti výbavy, jsme obratem zažehnali a již nic nebránilo tomu, abychom si objednali dobrou večeři a hlavně očekávaný zelený mok. K šifrám jsme se, jak si jistě dokážete představit, při takovém družení vlastně ani nedostali; zato se nám podařilo sehnat E, jehož absence by znamenala úbytek kvality zábavy nadcházejícího dne. Co prosím? Ale ne, samozřejmě, že mám na mysli strunu! Tu nám po předchozí domluvě až pod nos obětavě přinesl kamarád Jack.
mmmS vidinou z větší části probdělé noci jsme se kolem jedenácté hodiny večerní rozhodli přestěhovat do dočasného útočiště, totiž k Vrečce. Zvolené sloveso vskutku není příliš nadsazené, když uvážíte veškerou bagáž, kterou jsme přes celou Prahu přepravovali. Také jsme to na Nádraží Holešovice jak se sluší a patří zdokumentovali.
mmmU Vrečky jsme se konečně virtuálně spojili s Vojtou a jali se lámat šifry z let minulých. Tato činnost nám vydržela zhruba do čtyř do rána; časový interval luštění byl poměrně pevně udán okamžikem, v němž množství dostupných poživatin kleslo na nulu.
mmmDruhý den ráno jsme vstali opravdu časně, jak jsme si večer před tím bláhově slíbili; Zdeněk byl tak nedočkavý, že se již v šest ráno začal v posteli převalovat, v půl sedmé si natáhl kalhoty a začal reptat, jaktože ještě nikdo nevstal. Nezbývalo nám, než se podle něj zařídit. Sbalili jsme tedy všechny saky paky a vydali se do blízkého Alberta pro proviant. Jaké bylo naše překvapení, když nákup surovin dostačujících pro opravdu královskou hostinu stál rovných a pouhých 280 korun! Ze samé radosti jsme na pokladně nechali beránka ke snídani; tento omyl jsme ale obratem napravili a pak již chvátali na vlak. Na nádraží bylo na konzumaci zmíněného beránka dost času; také jsme si zazpívali a vyjádřili všeobecné přání, aby ten den nepršelo. Již od rána se na obloze totiž líně převalovaly těžké tlusté mraky a teplota nevystoupila do druhé dekády.
mmmVe vlaku jsme se domluvili se zprvu nevlídně vyhlížejícími spolucestujícími, zda bychom mohli zpívat; vyklubali se z nich nakonec lidé ne-li přímo milí, tedy alespoň trpěliví a shovívaví. Ke zpěvu jsme rovněž přizvali mladou dvojici Ferdu a dívku (?), kteří v nástupním prostoru vlaku vypadali poněkud opuštěně. Připočtěme ještě množství vtipů, které padly na Thomasovu adresu, a je vidno, že cesta opravdu rychle uběhla.
mmmNa nádraží v Týnci - neboť jsme po předchozí domluvě plánovali zdolat řeku Sázavu, což jsem ještě nezmínila - jsme okamžitě zmerčili druhou vodáckou partu. Hned jsme je odhadli; ti jedou jistě s BiSportem! Pojďme, pojďme, přece nás nepředběhnou, to by byla ostuda! Na břehu pod mostem jsme nafoukli oba naše dopravní prostředky, Pálavu i hrůzný člun, který k podobným kratochvílím jistě nebyl určen. Vodáckou partu jsme vzali na milost, neboť se ukázalo, že její součástí je i Zdeňkův někdejší spolužák z FJFI. Proti trudnomyslnosti jsme si zahráli s nafukovacím míčem, Thomase překřtili na PocaThomase, zdokumentovali slavný začátek a vyrazili na vodu. Fakt, že se Zdeňkem jsme se ujali Helia, onoho nešťastného člunu, vyvážila skutečnost, že jediným naším zavazadlem (mohu-li tohoto neživého označení použít) byl PocaThomas na přídi, zbytku se ujala posádka Vrečky s Martinem. Cestou jsme si povídali, hráli na kytaru, smáli se a navzdory zimě čas příjemně ubíhal. Dovolili jsme si i sjet pár vodnatějších jezů, z nichž některé máme též zdokumentovány (mimojiné ten, na němž nás před třemi lety natáčela ochotná paní).
mmmOběd jsme stále odkládali, neboť druhá vodácká parta nás lákala do údajně nezapomenutelné hospody v Kamenném Přívozu. Do té doby jsme přestáli ještě několik dramatických situací; na jezech jsme se všichni slušně namočili, začalo drobně, ale velmi nepříjemně pršet, ale prim hrál Zdeněk, který si u zlomeného kajaku při nastupování do lodě přivodil samocvak. Bylo mi ho opravdu líto, ježto zima byla neskutečná a z něj crčelo jako ze sázavského vodníka. Urychleně jsme tedy dojeli těch posledních pár set metrů, čluny ponechali na břehu řeky, zhodnotili ztráty (to přivodilo smutek Vrečce, když zjistila, že během svého převrácení se Zdeňkovi podařilo na přídi pečlivě přivázanému PocaThomasovi urazit ouško zvící několika milimetrů) a mokří a promrzlí docapkali do hospody. Okamžitě nás zalilo teplo, radost a nová energie, když jsme zjistili, že místním voda a bláto na zemi vůbec nevadí, že si své svršky můžeme rozvěsit po celé místnosti a v neposlední řadě že mají polévku za patnáct a obrovskou porci guláše asi za šedesát. Všichni jsme se tedy naložili, co to šlo, načež jsme výpravu zhodnotili jako velice povedenou, usoudili, že dále již nepojedeme (ač bylo teprve asi 15 h), vytáhli místní Dostihy a sázky a následující čtyři hodiny takto propařili. V sedm večer jsme, již poněkud unavení a pocuchaní, sbalili lodě, zaplatili nevelký účet za velikou hromadu jídla a pití, které jsme v hospodě zkonzumovali, a vyrazili na autobus domů. Domů, to jest zpět k Vrečce, kde jsme oproti původnímu plánu znovu všichni zakotvili. Po cestě jsme hráli kontakt - vděčná to hra - a rozvíjeli úvahy na téma "Jak vzniklo označení výtahů pater noster?" (Vyhrála teorie "mnoho pater - no stair".)
mmmVečerní program sestával z trochy hraní a zpěvu, hygieny, konzumace, hraní sofistikovaných počítačových her. Toto všechno završil hlavní bod programu - asi ve tři hodiny ráno kdosi prohlásil: "A teď se podíváme na Hvězdné války!" Vybrali jsme díl třetí, nalezli všichni do jedné postele (ouha) a film si pustili. Byli jsme již opravdu unavení, takže hloupé hlášky z nás létaly hlava nehlava; korunu tomu nasadil Zdeněk, když na konci celou situaci zhodnotil slovy: "Takže ta Padmé Amidala vlastně jako spáchala sebevraždu porodem, žejo?" Celý večer jsme zakončili nenásilnou intelektuální rozpravou o řecké dějepravě a pak se nad úsvitem vydali spát.
mmmMezi mnou a Vrečkou padla věta; ta, která nás provází každým rokem, na jaře pak obzvláště. Já bych jela na vodu.
mmmA koho s sebou vezmeme? Tak pojedeme s make-upem, ne? To je hloupé, vždyť je nás pět. Tak ještě někoho přibereme, uvidíme, to se nějak vyřeší. Ok! Po obepsání týmu vyšlo najevo, že akci "pozítří voda" všichni bezvýhradně podporují, ač vinou zákeřné nemoci, která skolila Vojtu, se mohou zúčastnit pouze 4/5 týmu. Smutné, ale alespoň to vyřešilo problém se sudostí.
mmmVelkému pátku předchází Zelený čtvrtek; a Zelený čtvrtek znamená zelené pivo! Dohodli jsme se tedy, že předskokanem páteční zábavy bude ještě nějaká ta přípravná session, to jest luštění minulých ročníků Matrixu. To jsme, v počtu čtyř plus detašovaný Vojta, směřovali do restaurace Zlatá Kovadlina v Holešovicích. Počáteční nezdar při hledání místa, kam bychom složili hlavy, pádla, čluny, kytaru, pumpu, batohy, jakož i jiné součásti výbavy, jsme obratem zažehnali a již nic nebránilo tomu, abychom si objednali dobrou večeři a hlavně očekávaný zelený mok. K šifrám jsme se, jak si jistě dokážete představit, při takovém družení vlastně ani nedostali; zato se nám podařilo sehnat E, jehož absence by znamenala úbytek kvality zábavy nadcházejícího dne. Co prosím? Ale ne, samozřejmě, že mám na mysli strunu! Tu nám po předchozí domluvě až pod nos obětavě přinesl kamarád Jack.
mmmS vidinou z větší části probdělé noci jsme se kolem jedenácté hodiny večerní rozhodli přestěhovat do dočasného útočiště, totiž k Vrečce. Zvolené sloveso vskutku není příliš nadsazené, když uvážíte veškerou bagáž, kterou jsme přes celou Prahu přepravovali. Také jsme to na Nádraží Holešovice jak se sluší a patří zdokumentovali.
mmmU Vrečky jsme se konečně virtuálně spojili s Vojtou a jali se lámat šifry z let minulých. Tato činnost nám vydržela zhruba do čtyř do rána; časový interval luštění byl poměrně pevně udán okamžikem, v němž množství dostupných poživatin kleslo na nulu.
mmmDruhý den ráno jsme vstali opravdu časně, jak jsme si večer před tím bláhově slíbili; Zdeněk byl tak nedočkavý, že se již v šest ráno začal v posteli převalovat, v půl sedmé si natáhl kalhoty a začal reptat, jaktože ještě nikdo nevstal. Nezbývalo nám, než se podle něj zařídit. Sbalili jsme tedy všechny saky paky a vydali se do blízkého Alberta pro proviant. Jaké bylo naše překvapení, když nákup surovin dostačujících pro opravdu královskou hostinu stál rovných a pouhých 280 korun! Ze samé radosti jsme na pokladně nechali beránka ke snídani; tento omyl jsme ale obratem napravili a pak již chvátali na vlak. Na nádraží bylo na konzumaci zmíněného beránka dost času; také jsme si zazpívali a vyjádřili všeobecné přání, aby ten den nepršelo. Již od rána se na obloze totiž líně převalovaly těžké tlusté mraky a teplota nevystoupila do druhé dekády.
mmmVe vlaku jsme se domluvili se zprvu nevlídně vyhlížejícími spolucestujícími, zda bychom mohli zpívat; vyklubali se z nich nakonec lidé ne-li přímo milí, tedy alespoň trpěliví a shovívaví. Ke zpěvu jsme rovněž přizvali mladou dvojici Ferdu a dívku (?), kteří v nástupním prostoru vlaku vypadali poněkud opuštěně. Připočtěme ještě množství vtipů, které padly na Thomasovu adresu, a je vidno, že cesta opravdu rychle uběhla.
mmmNa nádraží v Týnci - neboť jsme po předchozí domluvě plánovali zdolat řeku Sázavu, což jsem ještě nezmínila - jsme okamžitě zmerčili druhou vodáckou partu. Hned jsme je odhadli; ti jedou jistě s BiSportem! Pojďme, pojďme, přece nás nepředběhnou, to by byla ostuda! Na břehu pod mostem jsme nafoukli oba naše dopravní prostředky, Pálavu i hrůzný člun, který k podobným kratochvílím jistě nebyl určen. Vodáckou partu jsme vzali na milost, neboť se ukázalo, že její součástí je i Zdeňkův někdejší spolužák z FJFI. Proti trudnomyslnosti jsme si zahráli s nafukovacím míčem, Thomase překřtili na PocaThomase, zdokumentovali slavný začátek a vyrazili na vodu. Fakt, že se Zdeňkem jsme se ujali Helia, onoho nešťastného člunu, vyvážila skutečnost, že jediným naším zavazadlem (mohu-li tohoto neživého označení použít) byl PocaThomas na přídi, zbytku se ujala posádka Vrečky s Martinem. Cestou jsme si povídali, hráli na kytaru, smáli se a navzdory zimě čas příjemně ubíhal. Dovolili jsme si i sjet pár vodnatějších jezů, z nichž některé máme též zdokumentovány (mimojiné ten, na němž nás před třemi lety natáčela ochotná paní).
mmmOběd jsme stále odkládali, neboť druhá vodácká parta nás lákala do údajně nezapomenutelné hospody v Kamenném Přívozu. Do té doby jsme přestáli ještě několik dramatických situací; na jezech jsme se všichni slušně namočili, začalo drobně, ale velmi nepříjemně pršet, ale prim hrál Zdeněk, který si u zlomeného kajaku při nastupování do lodě přivodil samocvak. Bylo mi ho opravdu líto, ježto zima byla neskutečná a z něj crčelo jako ze sázavského vodníka. Urychleně jsme tedy dojeli těch posledních pár set metrů, čluny ponechali na břehu řeky, zhodnotili ztráty (to přivodilo smutek Vrečce, když zjistila, že během svého převrácení se Zdeňkovi podařilo na přídi pečlivě přivázanému PocaThomasovi urazit ouško zvící několika milimetrů) a mokří a promrzlí docapkali do hospody. Okamžitě nás zalilo teplo, radost a nová energie, když jsme zjistili, že místním voda a bláto na zemi vůbec nevadí, že si své svršky můžeme rozvěsit po celé místnosti a v neposlední řadě že mají polévku za patnáct a obrovskou porci guláše asi za šedesát. Všichni jsme se tedy naložili, co to šlo, načež jsme výpravu zhodnotili jako velice povedenou, usoudili, že dále již nepojedeme (ač bylo teprve asi 15 h), vytáhli místní Dostihy a sázky a následující čtyři hodiny takto propařili. V sedm večer jsme, již poněkud unavení a pocuchaní, sbalili lodě, zaplatili nevelký účet za velikou hromadu jídla a pití, které jsme v hospodě zkonzumovali, a vyrazili na autobus domů. Domů, to jest zpět k Vrečce, kde jsme oproti původnímu plánu znovu všichni zakotvili. Po cestě jsme hráli kontakt - vděčná to hra - a rozvíjeli úvahy na téma "Jak vzniklo označení výtahů pater noster?" (Vyhrála teorie "mnoho pater - no stair".)
mmmVečerní program sestával z trochy hraní a zpěvu, hygieny, konzumace, hraní sofistikovaných počítačových her. Toto všechno završil hlavní bod programu - asi ve tři hodiny ráno kdosi prohlásil: "A teď se podíváme na Hvězdné války!" Vybrali jsme díl třetí, nalezli všichni do jedné postele (ouha) a film si pustili. Byli jsme již opravdu unavení, takže hloupé hlášky z nás létaly hlava nehlava; korunu tomu nasadil Zdeněk, když na konci celou situaci zhodnotil slovy: "Takže ta Padmé Amidala vlastně jako spáchala sebevraždu porodem, žejo?" Celý večer jsme zakončili nenásilnou intelektuální rozpravou o řecké dějepravě a pak se nad úsvitem vydali spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)