Po nepříliš vydařené Bedně jsme se rozhodli oblažit naší soutěživostí další Pražskou šifrovačku, tentokráte ne tak legendární a podle některých jednodušší, ale o to zábavnější Po škole.
Tentokráte nebylo jednoduché ani začít, místo startu se skrývalo v poněkud zmatené cestě neznámého orga po Praze. A jelikož jsem tak nějak chybil sleduje orgovy pohyby prstem na mapě naší milované MHD, přišla mi šifra netriviální. O to větší bylo mé překvapení, když Vojta jako vždy šifru vyřešil a sdělil ostatku týmu (i tentokrát bez Zdeňka), že je to na Suchdole.
V předvečer šifrovačky nám totiž Zdeněk poněkud stroze, ale o to výstižněji sdělil, že nemůže. Vojta obratem povolal do zbraně svého bratra, který tým doplnil.
Naše cesta na místo startu mohla skončit podobně jako orgova, neboť jediný, kdo nepochopil, kde se nachází naše sraziště jsem byl já jako ten, kdo ho určil. Ale nakonec jsme do Suchdola dorazili včas a zdárně.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jako první stanoviště pro nás orgové připravili celý dětský den! Na mnoha stanovištích se soutěžilo v mnoha disciplínách, od fyzicky zničujících (maraton v pytlích, který přítomná orgyně vymyslela "aby si pánové užili") až po technicky náročné (hod něčeho někam). Za splnění úkoli dostal člověk písmenko hesla, ale bez jakéhokoli určení pořadí. Nakonec jsme všechna písmenka zdárně vysoutěžili, ale sestavení hesla se ukázalo být poněkud složité. Nakonec porazila lidský mozek výpočetní technika, která vyplivla heslo trapně rychle. No co, šli jsme na dvojku a ještě nebyla tma!
Na dvojce jsme mimo šifry vedoucí na 3. stanoviště dostali ještě zkratku na 7ku, která vypadala zrádně. 2. šifra byla poměrně přímočará, jenom jsme se hodně nazkoušeli... 3ka byla triviální, a tak nás Vrečka přemluvila, abychom věnovali čtvrthodinku zamyšlení zkratce. A ona povolila! Byla to opravdu krásná šifra, orgové, krásná! A šlo se na sedmičku... (a bylo ještě pološero). Poznamenejme, že jde o rekord, neboť slovutný make-up stanul nejdále na 6. stanovišti Matrixu!
7ka na Suchdolském náměstí byla grafická, a tedy se nelíbila. Seděli jsme nad ní, pozorovali přicházející týmy, které prošly všechna stanoviště před tím, a vrtěli hlavou. Nakonec se Hřibka vydala pro nápovědu do centra, Vrečka s Ondrou si lámali hlavy - a já s Vojtou jsme si házeli ufem proti trudomyslnosti a zimě. Po nápovědě šifra vydala své tajemství, a šlo se dál, ovšem o nějakých 20 míst hlouběji ve startovním poli. To bylo někdy po půlnoci.
8ka byla češtinská, a grafika se skrývala tam, kde jsme ji nečekali. Ještě že tu Vrečku máme! Další šifra nám ale unikala, takže jsme se rozhodli využít možnosti přeskočit stanoviště a šli dál. Tedy dál šel jenom Vojta, který se hrdinně vydal pro další šifru, neboť zbytku se jaksi nechtělo zpod spacáku a pláštěnky do jitřní zimy. Ona další šifra šla celkem rychle, a tak jsme se někdy kolem východu slunce vydali na cestu pro zahřátí, do opravdu velkého kopce.
Na kopci jsme dostali pohádku o vodnících, kerá také vzdorovala. Pro nápovědu se vydal Vojta, záhy telefonoval cosi o skrytém fyzikovi. A že tam byl! Tak očividné, a přece schované... hezké! Cestou dál jsme se posilnili v otevřivším Albertu, kde jsme do týmu zakoupili celou Marlenku, kterou jsme také řádně ztrestali. Naštěstí i moje obavy o stabilitu našich lačných žaludků obohacených o čtvrt kila Marleky byly liché. Dál jsme dorazili zhruba v 7.
Umístění další šifry "cedule" znělo nepříliš nápaditě. Když jsem došli na místo a ani po 5ti minutách nenašli obálku, začalo to být pochybné. A opravdu, šifra totiž byla na ceduli! Byli jsme ale opravdu unavení, takže jsme si nevšimli geniality stanoviště. Bylo opravdu skvělé! A alespoň se část týmu prospala... Každopádně jsme na to nakonec přišli dole pod kopcem u nápovědy, a já jako člověk s mapou jsem namapoval postup k dalšímu stanovišti. Byl jsem asi unavený, takže jsme šli po opravdu, opravdu hnusné silnici, a pak navíc špatně odbočili, takže jsme úplně nevěděli, kde jsme (pluralis majestatikus). Nakonec jsem zjistil, že jsme šli prosím po asfaltové cestě, v reálu zvící se šíře 40cm a s povrchem z jehičí. Naše poslední stanoviště jsme nakonec našli.
Skončili jsme na geniálním stanovišti pištícím po lese. Bylo to opravdu hezké! Pískající kůly byly originální a záhadné, nakonec se však podvolily našemu intelektu. Škoda, že řešení jsme dostali asi 5 minut po konci hry...
Poprvé jsme se rozhodli navštívit i slavnostní zakončení. Nebylo to daleko, v podstatě přes ulici, ale mapu jsem měl v ruce opět já. Když jsme se pak zastavili o ulici níž přesně na opačném konci, vzal to do rukou konečně někdo jiný a školu jsme nalezli, byť o něco později.
Tak jsme poprvé zakusili atmosféru slavnostního konce hry. Šlo o atmosféru uzavřené místnosti, kde se nachází asi 100 lidí, kteří si po 24 hodinách námahy sundali pohorky. Vduch by se dal krájet. Inu, alespoň to nešlo všechno jenom na mě. Dozvěděli jsme se, jak se to vlastně řešilo, co všechno jsme zhaluzili a jaká byla pointa tohoto vskutku ďábelského ročníku. Geniální to bylo! Bohužel jsme na to nepřišli, ale i jenom to poslouchat nás královsky pobavilo.
Celkově se mně osobně, ale myslím, že i celému týmu, hra ohromně líbila. Konečně nezbyla z make-upu pouze troska, ale trochu větší troska, a i to luštění nám šlo. Šifry krásné, hravé, originální. A ani jsme se nenamočili! Za rok snad znova!
